Naše pohárové tažení skončilo těsně pod úplným vrcholem. Prohra ve finále samozřejmě bolí, ale je potřeba si uvědomit, jakého úspěchu jsme ve skutečnosti dosáhli. V září, kdy jsme ani nevěděli, že se nějaký žákovský pohár v Praze hraje, by nikoho ani nenapadlo, že se nám o půl roku později bude na krku houpat stříbrná medaile.
Navíc pro nás mohla tato soutěž skončit ještě dřív, než vůbec začala. Na Podolí jsme byli v poslepované sestavě se 2 na střídání a heroickým výkonem v nejnepřátelštější atmosféře, jakou jsem v životě na MLÁDEŽNICKÉM fotbale zažil, jsme urvali výhru 2:1. Přes čtvrtfinále (Junior Praha) a semifinále (Uhříněves) jsme naopak díky správnému přístupu a soustředěným výkonům přešli až překvapivě snadno. Ve finále jsme ale narazili na soupeře, který byl letos i napotřetí nad naše síly – Zbraslav. Zatímco v ligovém zápase pár dní zpátky jsme jim byli více než vyrovnaným sokem, nyní musíme sportovně uznat, že nás Zbraslav ve všem přehrála a zaslouženě vyhrála. Řekl bych, že na kluky i trochu padla nervozita, jelikož takový zápas před 150 diváky ještě nikdy nehráli. Byla to každopádně krásná zkušenost a je na místě všem hráčům za celé působení v poháru poděkovat.
Teď je ale potřeba veškerou pozornost a síly přepnout na přebor, kde stále okupujeme nejspodnější příčky tabulky a je před námi kvarteto veledůležitých zápasů, ve kterých musíme bodovat…
